O nás - About us

Chov v naší chovatelské stanici  Zdraví našich štěňátek  Rodinné novinky

Internetový časopis Faunanet: Potrét plemene Samojed text (c) R. Piskacisová

Časopis Můj pes-vše o psech: SAMOJED text (c) R. Piskacisová

Naši samojedi u nás žijí po celý svůj život. Žijí s námi nejen chovní  a výstavní samojedíci, ale i ti, kteří už nejsou potřební v chovu, kastrovaní nebo staří. Naše samojedíky neodkládáme ani do spoluvlastnictví, ani je neuklízíme ke známým. Máme jen tolik samojedíků, kterým jsme schopni se maximálně věnovat a jsme schopni jim časově zajistit lásku a finančně péči až do posledního dne jejich života. V současnosti naši rodinnou smečku kromě mě, manžela a synů Nikyho a Matiáska tvoří i 10 samojedů - Angie, Beauty a Xavík, kteří na nás koukají z Psího ráje, dále senioři Esterka, Merci, Canny a naše holky ušaté torpédo Rose, její neméně torpédovatá dcera Mikee a dcerky Mikee prasátko Pink a rozkošná Reiki

Mé první setkání se samojedem bylo v jedenácti letech a to díky pohlednici. Sbírala jsem pohlednice psů i koní a tam někde mezi stovkami obrázků se objevil i samojed. Bylo vymalováno, i když jsem to tenkrát ještě nevěděla. O plemeni nebyly žádné dostupné informace. Základní škola, první rodiči zakázaný pejsek - kříženka Rituška, příprava na povolání, zaměstnání a postupně budování si domova, v našem případě stavba domku. V mém životě se psi pohybovali vždy, kromě dalších zvířátek, kočky, králíci, drůbež, hlodavci, ptáci, šneci. Chovala jsem cokoliv, co dýchalo, pořádala závody žížal i brouků. V ponožkách přechovávala blechy. Navíc dědeček i teta byli myslivci a kynologové, takže jsem k výchově a výcviku loveckých i služebních plemen měla velmi blízko.
Samozřejmě bylo nemyslitelné, abychom u našeho domku s velkou zahradou neměli pejska. Dlouho jsme hledali vhodné plemeno. Vyčleňovali jsme pro i proti. V té době bylo velmi těžké hledat informace, nebyl dostupný internet a nezbývalo než listovat v atlasech psů, kontaktovat chovatele i majitele samojedíků a vyptávat se. Pejsek měl být nádherný, přítulný s milým výrazem a pamatuji si na má kritéria: jednobarevný, uši i ocas nahoře. Přísloví „jaký pán takový pes“ znamenalo, že můj budoucí pejsek bude paličatý, svobodomyslný, volný jako pták, s vlastním názorem a posledním slovem. Ale jinak jsem naprosto normální a manžel je se mnou šťastný


Dnes můžeme s jistotou tvrdit, že jsme měli obrovské štěstí, když jsme natrefili na chovatele, jejichž samojedka Aida Sněžná paseka právě čekala přírůstky. Paní chovatelka nám vylíčila povahu své samojedky tak procítěně, že bylo definitivně rozhodnuto o smyslu našeho života, kterým bude usměvavý, veselý a vždy přátelský samojed.

V roce 1999 jsme si před Vánocemi jeli pro naši první samojedku Angie. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé uviděla její mámu s flegmatickým výrazem: „zbavte mě těch příšerek, vezměte si je klidně všechny“ a celou smečku malých bílých neposedných kuliček na vlastní oči. To bylo něco, co mne zasáhlo na celý život. Angie je již v Psim nebíčku, spolu s její dcerkou samojedí slečnou Beauty a samojedím klučíkem Xaverem, který s námi prožil necelých 14 let.
S Angie jsme v 6ti měsících navštívili výstavu, kde byla pro všechny kolem krásná a tak jsme se již na další výstavu přihlásili jako vystavovatelé. Ze začátku vystavoval manžel. Nebyla jsem ten typ předvádět sebe nebo cokoliv jiného někde na veřejnosti a nechat se na pospas cizím očím. Jelikož manžel ani po čtvrté výstavě „nepochopil“ systém posuzování rozhodčích a když si na této „jeho“ poslední chtěl v kruhu podat rozhodčího za to, že nechal naši nejkrásnější samojedku na světě Angie na 3. místě, byla jsem nucena, pokud jsme chtěli zůstat výstavám věrni, vpravit svou tělesnou schránku i s obličejem chtíc nechtít do kruhu.
Ze začátku jsem považovala každý neúspěch za svou chybu, učila se z fotografií, videí, nebyl nikdo, kdo by nám začínajícím pomohl učesat pejska, poradil při vystavování.
Po narození našeho prvního syna jsme usoudili, že Angie je tak trochu odsunuta na druhé místo a pořídili si, jako každý normální pejskař, samojeda druhého, tentokrát pejska Xavera. Po získání pár výstavních titulů jsme se rozhodli Angie uchovnit a v roce 2001 jsme založili mezinárodně chráněnou chovatelskou stanici. Naše stanice nese název VIDNAVSKÁ ZÁŘE, a to podle vesničky Vidnava, ve které žijeme, a podle Angie na jejíž tváři stále zářil úsměv.
V roce 2002 jsme odchovali naše první chlupaté dětičky. Jejich narození bylo opravdu něco úžasného a nezapomenutelného a tyto pocity se ve mně objevují po každém narození štěňátek, vždy jako by to bylo poprvé. Tenkrát bylo tak málo informací a možnosti, kde je získat, že po narození prvních štěňátek jsem tak na ně koukala a říkám si: Ty jo, co to máme za hybridky, oni mají růžové nosánky!!! :-) A věřte, že mi bylo trapně se kohokoliv zeptat, co s tím?! :-)
Postupně přibývali další samojedíci, fenka z našeho chovu Esterka, importovaná fenka z Polska Merci, pejsek a fenka ze Švýcarska Canny a Rose, a potom už přibývaly jen holky u nás narozené Mikee, Pink a Reiki


V naší chovatelské stanici se narodili mimoušci v 19ti vrzích. Jsem neskutečně vděčná našim chlupatým holkách, a asi to je i důvod, proč se chovu věnuji i nadále. Všechny holky u nás porodily přirozeně, bez chirurgického zákroku, bez jakýchkoliv komplikací. Ze všech vrhů nám do nebíčka odešla „jen“ dvě štěňátka. Možná si říkáte, proč o tom píši, vím, že úmrtí se většinou ani nikde nezveřejňují a porod mrtvých štěňátek je „přirozený“, ale i to je pro mne jeden z hnacích motorů. Když vidím, že holky porody zvládají bez problémů, týden před porodem skáčí vesele na stůl a přes plot, lítají po zahradě, někdy i mívám strach, jestli nemám jít mimča rovnou sesbírat z trávy nebo sněhu :-) Volná pracovní doba mi umožňuje pečovat o mimoušky dnem i nocí, starat se o ně, vychovávat a pusinkovat je. A taky jsem se už přistihla, že na ně šišlám
Asi senilním.
V současnosti máme 7 samoušků, k tomu jako bonus přerytou zahradu, krátery jak po náletu, okousané stromky a vlastně cokoliv, co se na zahradě, byť jen náhodně, vyskytne.
Naši samoušci jsou všichni velmi temperamentní a pracovití (až někdy jiným závidím ty obtloustlé mimochodně a těžce se pohybující bíle koule), nejsou to psi válející se na gauči, i když mají v domě vyhrazenou část pro každodenní odpočinek. Vydrží doma max. 2 hodiny a pak už zase letí do práce. Většinu dne tráví venku volně na zahradě 1200m2 kolem domku. I když musím přiznat, první samojedku Angie jsme učili do postele, bydlela s námi v bytě, ale po přestěhování do domku nám jasně dala najevo, že si celý náš nový domeček můžeme nechat pro sebe a doslova si vyštěkávala pobyt venku, kde pro ni bylo daleko více impulsů v podobě koček, psů, myší, krtků a slepic za plotem než v nudné kuchyni. Náš druhý pejsek se přizpůsobil své „vůdkyni“, tím bylo rozhodnuto a celodenní bitvy, honičky, schovávané i devastace rostlin a stromů, hraček a manželova nářadí se odehrávají pod širým nebem

I když jsou naši samojedíci na zahradě, máme s nimi každodenní neustálý kontakt. Ono se to ani jinak nedá, denně uklízím vyhrabané díry a roztahané a roztrhané pelechy a snažím se jim domlouvat „tak zítra, zítra vážení už konečně budete hodní!“ Chodíme na procházky, účastníme se výstav a nejrůznějších akcí, kdy se stýkáme i s jinými chovateli a majiteli samojedíků. V zimě tahají sáně s dětmi, ale navštěvujeme i místní domov seniorů, kde svým samojedím úsměvem, svou něžností a citlivostí dokáží vykouzlit úsměv na tvářích babiček a dědečků.
Naším největším koníčkem jsou právě výstavy. Více než kvůli úspěchům se jich účastníme kvůli setkávání se s přáteli, s majiteli našich štěňátek. Máme radost z každého pěkného předvedení našich samoušků i když odejdou třeba s „velmi dobrou. Snažíme se poradit majitelům našich odchovů, co, kde a jak. Ne všichni chovatelé a majitelé samojedíků se dokáží sejít a byť odejdou poraženi, dokáží se nad prohru povznést a dál udržovat přátelské vztahy, nezávidět si, nepomlouvat se a nešpinit chov druhého. Jsme vděčni, že se takoví chovatelé a majitelé najdou a my můžeme být jejich součástí, protože samojed nejen svým vzhledem, ale i povahou přímo vybízí k tomu, aby lidé v jeho blízkosti byli přátelští, přející a usměvaví.
A to souvisí i s „důvodem“ nebo motivací, proč pokračujeme v chovu. Neodchováváme šampiony ani závodní či výstavní mašiny, odchováváme „jen“ samojedíky, pro které hledáme skvělý domov, skvělou rodinu, skvělé přátele na celý život. Samojedíky, kteří budou svou nezávislou radostnou povahu a svůj neodolatelný úsměv rozdávat dál a svýma jiskřícíma očkama prozáří život těch, kteří vloží důvěru v naši chovatelskou stanici. Jsme rádi, když naši samojedíci mají v nových rodinkách aktivní život plný výletů, poznávání, sportu či jiných aktivit. Víc než výstavní titul pro nás znamená zpráva beze slov a se spoustou srdíček, poděkování za nejskvělejšího člena rodiny, za přítele a kamaráda.
Vrátím se k pořekadlu „jaký pán takový pes“. Miluji samojedy nade vše, jejich temperament, samostatnost, jejich hrdost, zdravou dominanci i flegmatičnost, dokáží vždy vyhodnotit situaci po svém, ve většině udržet si své poslední slovo a odráží se v nich i má povaha. Na druhé straně miluji jejich přítulnost a láskyplnost, oddanost, hravost, jejich úsměv i vesele zářící oči, vůni jejich srsti, když zrovna nejsou od hlavy až patě od bláta


ANGIE byla typická představitelka plemene s velmi hrdým postojem. Byla energická, temperamentní a samostatná s vyrovnanou povahou. V naší smečce převzala roli ochraňovatelky a "hlídačky". Vše měla vždy pod kontrolou. Věděla přesně, za kterým plotem se schovávají kočičky, kde jsou pipinky, pod kterým stromkem jsou myšičky, a ze které strany se k nám blíží vetřelec. Při vítání návštěv se s radostí ujala funkce: Prohledat kapsy a tašky, co když je tam něco na zub. Toto doplnila o tzv. motání se pod nohama , aby měl dotyčný maximálně znemožněný pohyb kupředu, a ona mohla v klidu prohledávat.   

V prosinci 2001 jsme si k Angie pořídili člověčího chlapečka Nikoláska. A jako správně potřeštěné pejskaře nás hned napadlo, že Angie je určitě smutno, jelikož náš veškerý volný čas už nepatřil jen jí, a tak k nám přišel ještě samojedí chlapeček Xaver.

XAVER je ... prostě Pipinek. Jeho smyslem života je - nebýt sám - . Od malinka je zvyklý na jakoukoliv společnost. Lidskou nebo psí. Vyrůstal vedle Angie a Nikoláska, za kterými by šel i na kraj světa. Miloval všechny lidi. Rád se předváděl na výstavách, vrtěl ocasem na posuzovatele (asi se je snažil ovlivnit) i na okolní hafany. Zbožňoval laskání, hlazení, mazlení, povídání. O samojedech se říká, že jsou úplatní. Xaver byl naprostý opak. Vždy si přiběhl pro pohlazení, vždycky nás přivítal u dveří, když jsme šli ven, a u branky, když jsme šli domů. Vůbec mu nezáleželo na tom, co máme v kapse. Prostě chtěl být s námi jen tak, zadarmo. Touto svou láskou k lidem se jeho hlídací schopnosti snižovaly na bod mrazu. Je pravda, že občas zaštěkal, ale většinou tuto funkci přenechával Angie. Ovšem pokud si chtěl vynutit pohlazení, dokázal štěkat nepřetržitě, dokud si jej někdo nevšimnul. Tato jeho vlastnost náramně vyhovovala Angie při prohledávání kapes. Xaver svým štěkáním, poskakováním a oblizováním dokonale odzbrojil horní polovinu člověka a Angie v klidu plnila svou funkci - prohledat spodní polovinu i s taškami

 

O BEAUTY by se daly napsat romány, a to v době, kdy jsou tyto řádky psány, jí je necelý rok. Abychom trochu oživili krev samojedů v Čechách, naplánovali jsme si krytí v Dánsku s tím, že si necháme fenečku. Narodily se nám hned čtyři, takže bylo z čeho vybírat. Samozřejmě jsme si chtěli nechat tu nej... Když se díváme zpátky, je nám jasné, že se rozhodla u nás zůstat už v bříšku Angie, a to bez ohledu na to, jestli si ji vybereme nebo ne. Narodila se jako poslední, sama bez pomoci, byla největší. Strašně ráda se mazlila, což jí vydrželo dodnes, a nejlépe se cítila v lidských dlaních. Neustále se dožadovala hlazení a mazlení. Ve 4. týdnu ji ostatní sourozenci začali váhově předbíhat a postupně se z Beauty stalo nejmenší štěňátko. Tím bylo rozhodnuto, že si jí nemůžeme nechat, jelikož jsme chtěli fenečku velkou a mohutnou. Jenže naše Beauty byla jiného názoru. Pokud se někdo z nás objevil na zahradě, jako první byla u něj a vyskakovala, abychom ji ihned pohladili. Začínala nám přirůstat k srdci, což jsme se ve skutečnosti snažili popřít. V 10. týdnech, kdy si přijeli vybrat noví páníčci fenečku, jsme jim dokonce Beauty podstrkovali (abychom se té malinké fenečky zbavili), jenže ona jako by to tušila, lehla si pod stůl a ani se nehnula, dělala mrtvého brouka. Po celou dobu návštěvy nevystrčila ani čumáček. Nakonec jsme si nechali ji a ještě jednu velkou fenku. Ať jsme si říkali "chceme VELKOU, chceme VELKOU ...", jak jsme si říkali, Beauty vyhrála a nyní se nám mstí zato, že jsme o ní pochybovali. Za svůj první rok života nám stihla kompletně přehrabat zahradu, už jsme si nechali dovézt vlečku hlíny na ty její díry. Měla období, kdy se naučila podlézat plot (samozřejmě Angie s Xavíkem to rychle pochytili od ní) a ohromnou zábavou pro ní byla kuřata u sousedů. Na jeden zátah jich stihla zlikvidovat hned 20. Jelikož si potom už nebylo s čím hrát, přešla na slepice, nepřežili 3. 

 

Beauty miluje vodu. Je schopna si vlézt do kbelíku s vodou na pití a rochnit se v něm tak dlouho, až ho celý vyčvachtá, takže neustále musíme dolévat čistou. Za jedno léto Nikoláskovi zlikvidovala 2 nafukovací bazény. Na koupi třetího jsme už neměli odvahu. Největší zálibou je zavlažovací hadice se stříkající vodou. Pramen vody honí tak dlouho dokud není promočená až na kůži. Angie i Xaver se před vodou raději schovávají, a plavat v rybníku je člověk donutí jen vhozeným piškotem. Beauty když poprvé uviděla řeku, neváhala a skočila do splavu, a v pohodě přeplavala na druhou stranu. My jsme samozřejmě trnuli hrůzou, jestli ji ještě někdy uvidíme. Dokonce při prvním koupání ve vaně, před výstavou, si klidně lehla do vany na záda, převalovala se a nechala se drhnout šamponem. Také miluje když prší. Zatímco Angie s Xavíkem jsou schovaní, ona chodí po dešti a vymýšlí lumpačiny. Minule přišla na to, že z rýny teče voda na zem. Vyhrabala si tam velkou díru, do které jí natekla voda a ona se v tom potom vyvalovala jako slon v bahně. Když jsme ji uviděli s tím krunýřem z bahna, došla nám slova. To přece nemůže být čistotný bílý usměvavý medvídek samojed. Asi je zbytečné psát o desítkách rozkousaných hraček Nikoláska, o okousaných a polámaných stromcích a keřích. Dokonce nám i naši první úrodu jablek posbírala a zbaštila. Jenže člověk ji nemůže ani potrestat, jelikož je strašně přítulná, milá, mazlivá. Dokáže hlavou odstrčit Angie i Xavera a protlačit se pro pohlazení. Anebo je tak vypečená...? Jedno se jí musí nechat, máme výčitky svědomí, že jsme ji jako štěňátko chtěli dát pryč, takže jí denně říkáme " Bjutyško, ty jsi naše sluníčko, hned po narození jsme věděli, že si tě necháme, my tě máme rádi." Nevíme, jestli nám věří nebo ne, ale je pravda, že si v našich srdcích dokázala vybojovat docela slušné postavení, a jsme moc rádi, že jsme si nechali právě ji, anebo přesněji, že si nás právě ona vybrala

V dubnu 2006 jsme se konečně dočkali prvního importu do naší chovatelské stanice. Stala se jím tříletá fenka z Anglie KIKI. Kiki se velmi rychle přizpůsobila našemu životu a naší smečce. Dá se říct, že Xaver se má jako v bavlnce, už o něj pečují tři samojedí krasavice. Kiki je mazel nad mazlíky. Jestli je Beauty mazlivá, tak v porovnání s Kiki je to jen zlomek. Kiki si hlazení a laskání opravdu vychutnávala s plnými doušky, má ráda návštěvy, protože si je většinou omotala kolem prstu, tedy kolem tlapky, a pak je už nepustila. Kikinku jsme vlastnili ve spoluvlastnictví se zahraniční chovatelskou stanici. Nyní už je také v nebíčku.

Ještě téhož roku u nás z vrhu Kikinky zůstala fenka ESTER. Je to náš vrtiocásek. Nejraději má šimrání na bříšku, takže vždycky přiběhne, vyvalí se na záda, vystrčí bříško a ... pěkně mě šimrejte! Časem jsme k vrtiocáskovi museli přidat oslovení slůňátko. Esterka je totiž z našich holek největší, takže slůňátko se k ní pěkně hodí. Estinka je velmi klidná, čistotná (ne jako Beauty), trpělivá, na pohlazení čeká pěkně ve frontě, neštěká, nepředbíhá. Jen když jí už dojde trpělivost, pohlazení stále nikde, pěkně vysoko čváchne svou slůněcí tlapou. Teď jen záleží na tom, kam vás zasáhne. těžko si vybrat, co je lepší, jestli špinavé oblečení, ve kterém zrovna chcete jít na poštu, anebo drápky otlačené ve vašem obličeji. Ale Esterka je naprosto spokojená a krásně se usmívá, konečně je vaše pozornost obrácena k ní. Je velmi mazlivá, po mamince Kikince. Vlastnost "hrabání" Esterka pojala tak, že nehrabe žádné jámy, výkopy či tunely, jenže to by zase nebyl samojed, takže hrabe pouze "dírky" maximálně do hloubky 30 cm, ale často, velmi často a všude. Náš "anglický" trávník už vypadá jako dráha pro sjezd na boulích po rovině. A opět! To by nebyl samojed, aby nebyl výjimečný - naše Esterka hlídá. Jakmile se setmí, chodí po zahradě a bafá. Kdekoliv se něco šustne, Esterka nám to okamžitě ohlásí. O našich hafuších se jsme se vždycky vyjadřovali slovy, že by je zloděj odnesl i s boudou, nebo že jsme kotec postavili proto, aby nám nikdo neukradl v noci psy. Avšak co máme Esterku, je vše jinak. Je tak náruživý hlídač, že bafá i v noci v kotci, což mimochodem nesmějí kvůli sousedům. Ostatní hafani pěkně chrní, jen Estinka sedí a jakmile se někde něco šustne, bafne. Když chodíme v noci domů z práce, musíme se plížit do vlastního domu, aby nás náhodou Estinka neslyšela, nezačala bafat a nerozštěkala i ostatní do té doby spící psy, naše, a s nimi i polovinu psů ve vesnici. No občas se nám stane, že nás Estinka přistihne při činu, ona totiž každého, kdo jde ve tmě kolem našeho domu, považuje za vetřelce, ... a to je pak panečku koncert! Na svůj štěněčí věk a na samojeda je Esterka hodně klidná, možná je to způsobeno tím, že neustále přežvykuje. Nevím, jestli jsou sloni nebo samojedi přežvýkavci, ale Esterka nepřežvykuje, jen když spí. Žvýká cokoliv a kdekoli, ať už jsou to okusovací kosti, klacky, kamínky, hračky, koberce z kotců, rohožky přede dveřmi, a přitom se u toho tváří naprosto klidně a normálně. Když naše psy pustíme domů, všichni si pěkně lehnou a usnou, jen Esterka si lehne a žužlá. Pokud ji zapomeneme dát kost, tak žužlá a olizuje stěnu, nebo botník (samozřejmě boty z předsíně jsou schované), plastové obložení, koberec nebo podložku, na které leží, prostě cokoliv. Jednou jsme jí dali vařechu, aby jsme ji zabavili, vydržela 5 minut. Venku Esterka samozřejmě žužlá celodenně, což by se ještě dalo považovat za normální, pokud je tato činnost prováděna v leže, jenže Esterka žužlá i když s Nikoláskem a s ostatními psy hrajeme fotbal, když cvičíme výstavní postoj, Esterka žužlá kamínek, když sedí a hlídá, Esterka žužlá dřívko, při pobíhání po zahradě Esterka opět žužlá. Prostě neustále přehazuje panty. Je to naše dobrosrdečné přežvýkavé slůňátko

 

Našim samojedům není cizí ani práce v zápřahu. Jde spíše jen o rekreační sportování, běh vedle kola, v zimě tahají saně s dětmi. Také jsme chodili na pulling, tahání břemene (rok 2002 - Angie - 3.místo v kat. do 25 kg výkonem 430 kg).  V roce 2006 získal Xaver s Laďou 4.místo v kategorii káry a mně se s Xavinem podařilo vykoloběžkovat také 4.místo, a to v konkurenci mužů. Naše sportovní činnosti jsou však opravdu jen spíše rekreačního charakteru. Některá štěňátka z naší chovatelské stanice kromě výstav pracují v různých odvětvích tažných sportů: Buck of Yacker pracoval jako leader ve spřežení, Casanova a Honýsek se se svým páníčkem věnují agility, bikejöringu, dogtrekkingu, Matthew a Ma Cherie zase mushingu. Enngi O'Shakira se úspěšně věnuje agility, obedienci, dogtrekkingu a jako snad jediný samojed i záchranařině. Jared a Mystical white lady rozšťastňují tváře dětí i seniorů v canisterapii

 

V létě v roce 2008 se naše člověčí smečka rozrostla o druhého syna Matiáska. Z Esterky vyrostla nádherná psí dáma, která by se neustále mazlila. Bohužel v tomto roce nás opustila naše Angie. Sice už nikdy nezaboříme tvář do její voňavé srsti, už nikdy ji nepohladíme, už nikdy nás neoblízne, nikdy nám nepodá pacinku, ale přesto stále žije v naší rodině, je tu stále s námi a nikdy na ni nezapomenene. Angie se určitě musí za bříško popadat, co nám ti naši dvounohé i čtyřnohé dětičky neustále připravují za překvapení. Najednou u nás bylo po Angie tak strašně prázdno a ticho... Radost nám s sebou přivezla samojedí holčička MERCI, která k nám přicestovala v lednu 2009 z Polska z chovatelské stanice Guapass. Merci je neposedná kupka jehel, je velmi temperamentní, neustále něco škube a trhá, ideálně si rozumí s Xaverem. Říkáme jí - ty naše žirafko. Merci dává svou radost ze všeho kolem viditelně najevo. Každou chvíli máme strčený její čumáček v obličeji a pokud si jí náhodou nevšimneme, skočí nám přímo na záda. Je to takový bílá samojedí čertice. S přibývajícím věkem sice pořádně zlenivěla a aby náhodou neubralo její těličko na váze, naučila se štěkat vleže. Zatímco ostatní lítají kolem plotu, ona to diriguje z povzdálí a vleže

 

Merci tvoří nerozlučnou dvojku s naším dalším přírůstkem, pejskem ze švýcarské chovatelské stanice, jménem CANNY, kterého jsme si přivezli v srpnu 2009. Je to nesmírně milující tvor, láskyplný, něžný, ale i majetnický. Pokud si Vás zamiluje, tak se vším všudy a na věčné časy. Jeho povaha je výjimečná a jsme rádi, že ji dokáže předat i svým potomkům. Čím je starší, tím je jeho srdíčko otevřenější, je úžasné, jak miluje všechny návštěvy, ať už dvounohé nebo čtyřnohé. Je to stvoření, které máte jen jednou za život. Je zázrak, že právě on žije s námi, že se spolu můžeme těšit každičký den. Dá se říct, že Cannyho ani nejde odehnat, on vám prostě musí ukázat, jak vás má rád, pohledem, podáním packy, ňufáčkováním, strkáním své velké medvědí hlavy do všech volných prostor na vašem těle a samozřejmě oblizováním. To dokáže skvěle, vždy jsem od něj zaslintošená od hlavy až k patě. Chodíme s ním do místního domova seniorů rozveselit babičky a dědečky (fotečky,  video). Je neskutečně jemný a opatrný, trpělivý a oddaný. Povahu Cannyho nelze popsat, tu je potřeba zažít

 

Bohužel v červnu v roce 2011 nás opustila naše milovaná Beautyška... těžko lze vyjádřit slovy tu bolest... snad jen útěchou pro nás může být, že si ji k sobě zavolala maminka Angie...♥♥ Je velmi těžké loučit se s našimi nejbližšími a nemožné zapomenout... Po odchodu Beautynky jsem velmi vážně přemýšlela o ukončení chovu. S odchodem každého našeho chlupatého člena rodiny ztrácím kus svého srdce... Nevím, kolik člověk dokáže snést, vydržet... Snad čas může trochu zmírnit bolest... Naše Pětka byla opět osiřelá... Avšak naši bílí lumpové mě neustále přesvědčují o tom, že rozdávat lásku, úsměv a radost prostřednictvím malých chlupatých kuliček opravdu stojí za to a stojí za to se věnovat chovu tohoto výjimečného plemene♥♥

V roce 2012 se pro naši chovatelskou stanici narodila ve Švýcarsku naše chlupatá růže FURRY ROSE. Rose jsme si přivezli ze stejné chovatelské stanice jako Cannyho, chovatelská stanice Arctic Aivik. Naše Pětka byla opět kompletní. Je to pravdá DÁMA s doslova kočičí povahou. Když pominu devastaci naší zahrady a všeho živého i přenosného v jejím pubertálním věku, je Rose nejen nádherná, ale hrdá fenka. Není to typ samouška, který poskakuje a oblizuje, ona vysloveně čeká až si jí všimnete a ne že ona si vás bude dobývat, ale naopak, vy musíte přijít za ní, pokud si ji chcete pohladit. Je naprosto typický příklad samojeda, neposlechne ani za piškot a jestli ostatní běží na přivolání, ona si dokonale vychutnává mé hlasivky a občas jen otočí ouško směrem ke mně, nebo zavrtí ocáskem a dál sleduje v dáli objekt svého zájmu. Pokud štěká, naprosto přesně rozezná, jestli "ječím" z okna a tím nehrozí žádné nebezpečí, anebo se už řítím ze dveří a to je potřeba zdrhat na druhý konec zahrady. Rose má ráda procházky, ráda se mazlí a je skvělá maminka našich miminek

Hned z jejího prvního vrhu jsme si nechali holčičku MIKEE, nebo spíš ona si nás vybrala a tak nějak u nás zůstala. I když náš limit pro počet samojedíků byl číslo 5, Mikee se nás prostě neptala a zůstala. Mikee je těžko popsatelná, trochu hlučnější, miluje drbání na zádech a dokáže se prohnout jak luk a má zvláštní výraz v očích, který vás nutí si ji vždy pohladit, aniž by se musela jakkoliv vnucovat, prostě se na vás podívá a už se vám zvedá ruka k pohlazení. Někde jsem psala, že samojed se dá těžko zaškatulkovat, ona je příkladem, na procházkách, zatímco ostatní naše hafule se snaží zdrhnout a jsou neposlušné i na vodítku, ona chodí u nohy a můžete ji vyhazovat a odstrkovat, prostě jde naprosto nepochopitelně těsně vedle mě a hlídá si kroky, aby mne náhodou nepředběhla. Jediné, co ji vytáčí, jsou psi na volno, to ji pak musíme držet. Mikee má vlastnost, která jen potvrzuje, že se samojed nedá zaškatulkovat, nikdy nikoho neoblízne na tvář, jen pokud se splete. Zásadně oblizuje jen na uši. Svou něžnost a lásku vyjadřuje tím, že mi položí hlavu do dlaně, nebo na rameno nebo do nás prostě strká čumákem. Je hrozně žárlivá a kdykoliv se věnuji někomu jinému, přijde, postaví se vedle a mručí a když nereaguji, vecpe se mi na záda nebo na klín. Potom se už opravdu nedá přehlédnout

V březnu 2016 nás opustil náš pipinek Xavinek. Celý svůj život prožil v naší rodině a do posledních chvil byl čiperný, zdravý, veselý a uštěkaný. Krátkou dobu bojoval se svým věkem, který je však neporazitelný. Odešel v tichosti a s úsměvem na tváři. I přes svůj odchod do nebíčka je Xavík stále s námi a odpočívá v našem domě vedle Angie i vedle Beauty♥♥♥

Z naší rozrostlé smečky byla opět Pětka a jelikož jsme věděli, že časově i finančně zvládneme šest samojedíků, zůstala u nás i fenečka z prvního vrhu naší Mikee PINK. Zůstala doslova jako poslední, vlastně si ji ani nikdo nevybral. Vypadá to, že se "zůstávání" u nás stane tradicí. Vlastně i naše druhá fenka Beauty u nás zůstala jako poslední, tak jako Mikee. Naše prasátko Pink se měla opravdu narodit jako čuňátko, od útlého věku se udržovala v tmavé barvě a zřejmě i to byl asi důvod, že ji nikdo z nových páníčků nechtěl. Pink je úžasná, nespoutaná a divoká. Je neskutečně temperamentní, na procházkách vydrží běhat tryskem po polích aniž by se nějak unavila. Paradoxně přesně ví, kdy zvolnit a při návštěvách Domova seniorů, kam pravidelně chodíme, dokáže být něžná a přítulná. Pro Pink byla dlouhou dobu priorita její smečka, lidskou smečku, tedy mne, měla pouze na krmení a odměňování. Dokonce po mamce Mikee zdědila vlastnost "zásadně neoblizovat na tvář", které se však postupně s věkem vzdala a dneska sice neoblizuje a neslintá jako tatík Canny, ale doslova něžně líbá na ústa

Byť jsme si jasně vytyčili hranice našich možností a naše Šestka byla maximem, co se počtu chlupáčků týče, trochu nečekaně jsme se v roce 2018 rozrostli o samojedí slečnu REIKI. Po zrušení rezervace jsme si Reiki nechali trošku déle přes Vánoce a svátky, ať si ji užijeme. Ze všech dalších zájemců jsme ji vybrali rodinku, kde žije i pejsek z vrhu "N", Kenzo. Ze začátku se vše jevilo v pořádku, ale po 4 týdnech byla Reiki pro páníky málo kontaktní a podle nich měla málo výstavní ocásek, nevhodný do chovu, jelikož jej často spouštěla dolů. V tu chvíli bylo jasné, že zůstává u nás doma, nechtěli jsme ji opět připravovat na další změnu, která by v jejím věku mohla být ke škodě. Po příjezdu se Reiki chovala, jako by nikdy neodešla, pamatovala si naprosto všechno, reagovala na všechno tak, jak před odjezdem. Pro nás to bylo i takové znamení, narodila se ve stejný den, jako naše první samojedka Angie a vlastně ji má i v 5. generaci svého rodokmenu. Reiki si naprosto sedla se svou starší sestrou Pink, je to nerozlučná dvojka na honičky, schovávané i lumpárny. A co ještě teda umí dokonale, je štěkání. Jako nejmladší člen rodiny se prostě rozhodla budit respekt u ostatních hlasitou formou, ve většině případů nám přijde, že snad ani ona sama neví na co štěká Je to takový mazlík, a co se oblizování týká, tak líbá pouze "po francouzsky". Ne na tvář nebo ústa, ale strká jazyk přímo do úst. Je drzá a neposlušná a užívá si role nejmladšího člena smečky

Abychom zdraví a vyrovnanou povahu u našich štěňátek takzvaně "pojistili", pečlivě vybíráme jejich tatínky. Nastávající tatínek nejenže musí být dokonale zdravý, musíme znát i informace o zdraví předků, ale musí mít tu správnou samojedí povahu. A ta se nejlépe projeví při našem prvním setkání. Pejsek nesmí být plachý, bojácný či nedůvěřivý. Musí se na nás smát, vrtět ocáskem a být neskonale šťastný, že nás vidí, i když nás vůbec nezná. I proto jezdíme na výstavy, abychom mohli potencionální tatínky našich miminek vybírat. Pokud nelze jinak, žádáme po majitelích videa případně reference od jiných chovatelů.

Samojeda jsme si vybrali pro jeho odvěkou lásku k lidem, pro jeho nikdy nemizící nádherný úsměv a vesele jiskřící oči. Samojed je neúnavný společník, jeho místo je vedle člověka. Bude jej milovat celým svým srdcem, hlídat a chránit a bude mu navždy oddaný. Naše první setkání se samojedem, s Angie, je navždy vryto v našich srdcích a jsme vděčni, že k nám samojed našel cestu a že s ním budeme moci strávit zbytek našeho života. A jen doufáme, že se naše smečka psí smečka brzo rozroste o další přírůstky

Příběhy naší smečky

Samojed - otužilý arktický špic

Kdysi jsem si přečetla větu mushera, která na mě velmi zapůsobila. Víc a víc jsem přemýšlela, kde je tedy to pravé a nejlepší místo pro samojeda. V ryze sportovně založené rodině, v rodině vystavovatele, v domku se zahradou či v panelákovém bytě? Možná je pravda, že samojed se dokáže přizpůsobit životu kdekoliv. Ale co je pro něj opravdu to nejlepší? Co pomáhá rozvíjet jeho odolnost, sílu, pružnost, lehkost? Co pomáhá utužovat jeho zdraví a imunitu? Co posiluje jeho myšlení a svobodné rozhodování? Vezmeme všechny uvedené případy, kde všude samojed žije a všichni mají své milované samojedíky jako děti a členy rodiny.
Mé asi úplně první domácí zvířata byly rybičky. Oblíbila jsem si dvě, obrovskou skaláru a velkého sumečka. Byly to takové mé dětičky, sumeček se dal i pohladit, skalára nikoliv. Jejich přirozené prostředí byla voda, ne má dlaň ani postel. Měli jsme kočku. Byla u nás spoustu let, spávala s námi v posteli, měli jsme ji velmi rádi. Dostávala kvalitní stravu, i veškerou potřebnou péči, byla to naše Micka. Poté se někam ztratila. Druhou kočku nám přejelo auto a třetí se také někde ztratila. Možná by bylo řešení zavřít je v bytě a mít je pouze doma na gauči, občas ji vzít na vodítko na procházku…
S blížícím se stěhováním do nového domu se nám splnil sen a přišla k nám naše první samojedka Angie. Velmi jsme si přáli PSA. Psa, který bude běhat po zahradě, psa, který nám bude oblizovat tváře a těšit se z naší přítomnosti, psa, který s námi bude chodit na procházky, psa, který bude mít radost z pohybu, bude chytrý, inteligentní, učenlivý a zdravý. Angie jsme si dovezli v zimě, byl sníh a mráz, měla 7,5 týdne. A samozřejmě se v nás probudily rodičovské city, co když jí je venku zima, co když se nachladí atd. Angie měla ráda společnost, avšak vždy nám jasně ukázala, kde je její místo, ne v posteli, ne ve vytopeném pokoji, ale venku, ve sněhu, v přirozeném prostředí pro psa tím spíše pro samojeda. Přišla se s námi pomazlit, ale pak šup šup ven a měla pravdu. Když jsme viděli, jak v místnosti hlasitě dýchá, stále pije, hledá chladné místo, vypadá spíše unaveně a ospale, než šťastně, souhlasili jsme s ní i my, že severské plemeno opravdu patří ven.
Dnešní doba s sebou nese i to, že lidé touží po samojedovi, byť nemají zahradu či výběh. Samojed si časem na bytové podmínky snad dokáže přivyknout… Naučí se v klidu ležet, občas se přesune z obýváku do ložnice, naučí se pravidelnému venčení i umývání tlapek. Pokud bychom však chov stavěli pouze na těchto „domácích“ samojedících, asi bychom se za pár generací dočkali místo temperamentního, poskakujícího a veselého společníka, plyšovou bílou hračku splňující kritéria těch lidí, kteří si samojeda vzali pro jeho krásu, a kteří nerespektují jeho povahové vlastnosti. Procházky bytového samojeda by neměly být jen za panelák se vyčůrat. Denní procházková dávka by měla být 10 i více km, nejlépe na longovém nebo samonavíjecím vodítku, kdy má samojedík možnost pobíhat okolo svého páníčka, očichávat okolí a značkovat. Ideální jsou procházky na měkkém podkladu, v lese či na louce. Výborným místem pro rozvoj samojedí „psychiky“ jsou různá cvičiště. Samojed potřebuje prostor k rozvíjení myšlení, tak jako dítě. Čím více podnětů je kolem něj, tím více je pozornější a vnímavější a nestane se z něj jen znuděná chlupatá koule se smutnýma očima.
Samojed potřebuje společnost, ideální je psí společnost, avšak šťastný je samozřejmě i v přítomnosti lidí. Toto si není možné vykládat způsobem, čím více času stráví samojed zavřený v bytě, tím je šťastnější, protože je blízko svého páníčka. Určitě, pokud samík ztloustne a zleniví, což je opět chyba páníčka, jeho nejmilejším životním prostředím bude gauč nebo postel.
Samojed žil v prostředí, kde venkovní teploty klesaly pod -30°C a ani teplota v iglú se dlouhodobě nepohybovala nad bodem mrazu. To bylo jeho přirozené životní prostředí. Zahříval děti. Dnes se bohužel spousta majitelů v zimě snaží zahřívat samojedy a strachuje se, aby neumrzli. Až se v budoucnosti začne samojed při průměrných zimních teplotách v našich zeměpisných šířkách třást zimou a kňučet u dveří, bude asi s chovem něco v nepořádku.

Samojed - lovec aneb Proč se na zahradě objevila kachna
 
Našim mazlíčkům odpustíme cokoliv. Rozkousané boty, v případě našich samíků „sežrané“ boty; vyhrabané díry, v našem případě vojenské zákopy; okousané stromky, v našem případě kompletně sklizenou úrodu ovoce; v současnosti, co k nám přibyla Merci, jsou to rozkousané plastové květináče - všechny, rozkousané ručky u jízdního kola včetně sedadla a blatníků, hadičky u mopedu, agáve (velký kaktus), rohožky, prostě vše dřevěné i plastové mizí v jejich útrobách.
Ale jednou jsem se fakt rozčílila, že jsem musela svítit na metry daleko. Naši samojedi měli jedno období tzv. utíkací. Beauty dokázala rozplést pletivo tak dokonale, že během 5 minut byli fuč. Nějaký čas nám trvalo, než se nám podařilo oplotit celou zahradu „karisítěmi“ a jelikož jsme nechtěli hafulky někam zavírat, chodila jsem je co 5 minut kontrolovat, jsou-li na zahradě přítomni či nejsou-li přítomni.
Jednou jsem zase takhle šla na kontrolu, byla už tma něco po desáté, na sobě jsem měla „sexovní“ noční košili. Hvízdnu - nic, zavolám - nic, kouknu za první roh domku -nic, kouknu z druhého rohu - nic, to už jsem měla adrenalin po kolena, tak jdu kouknout za třetí roh - kachna. Otočím se zpátky, protřu si oči (na zahradu dopadá pouliční světlo, takže trochu vidět přeci jen je), kouknu znova - opět kachna. Bylo mi naprosto jasné, že, kde je kachna rozkošně se batolící po zahradě, rozhodně nemohou být naši samojedi. Adrenalin stoupl k pasu.
Pokud si tedy po zahradě vykračuje kachna, která si přelétnutím plotu určitě minimálně zachránila kožich, tedy peří, jsou naši samojedi za 1,5 m vysokými tújemi a 1,5 vysokým plotem u sousedů a zřejmě si hrají s ostatními kachnami na honěnou.
Nastartovala jsem své nohy poháněné adrenalinem, nevím jak, hopsla jsem do tújí, a už vůbec netuším, jak jsem se dostala přes plot, ale byli tam. Naši samíci i kachny. Oni byli ohromně nadšení (teda samíci, kachny byly ohromně ožužlané), že mě vidí a jak se tak naproti mě řítili tmou, postupně jsem je pochytala a po jednom je přehazovala přes plot. Ani jsem netušila, že mám takovou sílu v rukách. Byla jsem hooooooodně vulgární, některé vulgarizmy jsem dokonce použila poprvé v životě. Adrenalin se mě sršel ušima, musela jsem v té sousedovic zahradě svítit jako žárovka, ale přesto jsem i při přehazování myslela na zdraví hafulí a spíše než přehazovala, jsem je spouštěla do tújí. A když jsem viděla, že se na druhé straně zase v pohodě smějí a vrtí ocasem, rozhodně mě zlost neopouštěla, a to ještě ten náš Pipin Xaver na mě hulákal, ať rychle slezu z toho plotu, aby mě neviděli sousedi! Čím víc jsem na něj řvala, aby přestal štěkat, tím víc jeho hlas přidával na síle. No, sousedi se fakt museli bavit! Když byli zase všichni na domácí půdě, vyšla odkudsi ze tmy ona kachna, na kterou jsem úplně zapomněla. Asi byla postižená nebo slepá, protože normální kachna by se rozhodně nebatolila proti čtyřem načepýřeným samojedům. Jelikož jsem nechtěla, aby nám peří lítalo po zahradě, spěchala jsem rychle přes plot zpátky. Jenže jsem nedala pozor a noční košile se mi zachytla za plot. Takže jsem visela na plotě jako trouba s nohama ve vzduchu, na psy jsem řvala jako kráva: „Mazejte na místo“!, což mělo znamenat nechte tu pitomou kačenu na pokoji! Nevím z jakého důvodu poslechli, asi jim mě bylo líto, jak si tak visím na tom plotě po tmě, sama a opuštěná a řvoucí z plna hrdla, a prostě šli na místo. Nějak se mi podařilo roztrhnout košili, samozřejmě pak následoval nekontrolovatelný pád do tújí, a po chvíli jsem se celá rozdrápaná a poškrábaná, stále však plná adrenalinu, tudíž řvoucí, vyškrábala z tújí. Hafule jsem zavřela a teď, co s kačenou. Můj adrenalinem vymytý a tújemi poškrábaný mozek napadlo, kachnu chytit. Blbost, samozřejmě. Chvíli jsme se honily po zahradě, myslím, že pokud někdo z protějších paneláků zrovna koukal z okna, bylo to lepší než se koukat na Mr.Beana. Kachna vždycky poodlétla a provokativně se otočila, jestli to strašidlo v roztrhané noční košili za ní ještě běží. Běželo. Hafule mi svým štěkotem hlasitě, podotýkám velmi hlasitě, fandily (už jsem na ně ani neřvala, aby byly zticha, došel mi dech i hlasivky). Nakonec se mi však podařilo zahnat kachnu přes plot na cestu.
Musela jsem ještě opravit rozpletený plot, kudy samíci utekli a naprosto vyčerpaná jsem šla spát.
Ráno jsem viděla souseda, jak chodí po cestě a ... samozřejmě jsem to věděla... hledá chybějící kachnu. A jelikož jsem už měla odpočinutý mozek, hned mě napadlo, že ho předběhnu. Vyšla jsem ven a zeptala se, jestli náhodou nehledá kachnu, že se tady před chvílí jedna procházela. Soused na to, že ano, hledá: „Blbá kachna, musím ji ostříhat křídla, pořád se snaží někam uletět.“ Jo, chudák, kdyby věděl, jaký útok jeho kachny v noci zažily!
A řekněte, nezažijeme my s těmi našimi bílými chlupáčky ty nejkrásnější zážitky?

Vychovaný samojed - je či není to možné?

V minulém zpravodaji jsem si dobře početl. Mohu konstatovat, že jako plemeno samojed rozhodně nevymřeme. Lidi jsou z nás hotoví, mají nás rádi a myslí si, jak zvládají naši výchovu. A my jim to samozřejmě nevymlouváme. Jsem se ani nepředstavil, jmenuji se Canny a je nás na zahradě pět samojedíků. Vlastně už čtyři, Beautyška odešla do nebíčka za maminkou Angie. Ale jako by byly obě mezi námi.
Zahradu máme celou pro sebe, občas se o ni podělíme se svými dvounohými kamarády. Panička sice říká, že to tam vypadá jako po pumovém útoku, při kterém chcípnul dinosaurus. No, trošku má pravdu, naše zahrada je samá díra a sem tam se válí nějaká ta kost. Na druhou stranu, když vidí ostatní zahrady, které jsou samý krtinec, tak si lebedí. My jsme všechny myši a krtky vyhnali, tudíž žádné hromádky. Možná si kamarádi říkáte, a co tedy lovíme? Samojed je přeci lovec… lovíme, nemějte strach, lovíme žížaly. Smějete se? Lovit žížaly není žádná legrace. Jakmile ji ucítím, začnu opatrně rozhrabovat hlínu, ale musíte hlínu pořádně odhazovat tlapou co nejdále, aby se díra zpátky nezasypala. Někdy jsou ty mršky hluboko a je třeba použít obě tlapky. Řeknu vám, to je radost, když ji objevíte na dně půlmetrové jámy! Představte si, že nejvíce žížal bývá přímo před domkem. Ty jsou navíc těsně pod povrchem, takže stačí hrábnout a je venku! Je fakt, že letos to nás anglický trávník asi nerozchodí, žížal se urodilo nějak mnoho… prý to tady máme rozryté jako od divokých prasat.
Prý ani nemůžeme nikoho pozvat na návštěvu, že to u nás vypadá příšerně. Páníček říká, že se vždycky strašně těšil, jak budeme mít nádherně zatravněnou zahradu s květinami a stromečky... teď má radost z toho, když se mu podaří bezpečně ji přejít a nešlápnout přitom do exkrementu. Nám se ale naše zahrada líbí Někdy některý z nás hodí hovino na zakázané místo. Panička „to“ pak musí posbírat. Je fakt, že občas si „toho“ nevšimne a šlápne na „to“. Ona většinou chodí v takových pantoflích, takže jak tak v „tom“ stojí, sjede jí občas noha a skončí v „tom“ i s ponožkou. No řekněte, když nás to chytne… přeci nepoletíme dozadu do zahrady na WC. Šupneme to třeba pod houpačky… Panička se zlobí, že prý jsme čuňata, jestli nevíme, kam se chodí na WC, ale máme ji rádi Vždycky za ní přijdu a jak tak dřepí a sbírá, dám ji packu na ramena. Než se stihne postavit, dám ji tam i druhou a přiběhne Merci, skočí na ni zepředu. Někdy ji překotíme až na zem. Při zvedání z ní nejdříve opadá kýbl bláta, který jsme měli na tlapkách a pak hudruje, prý ať si vezmeme příklad z ostatních, že oni po nikom neskáčí. No to by se divila, když k nám přijde návštěva, teda pokud najde odvahu k nám přijít, tak ostatní skáčí o sto šest a Beauty ještě drze strkala hlavu do tašek a do kapes. U nás to návštěvy nemají jednoduché, než se proderou přes nás, jsou většinou samý chlup. A co teprve, když prší! Mohli bychom jim udělovat medaile „Za statečnost“. Obdivuji ty, kteří se k nám vrátí i podruhé

Panička taky říká, že naše dva nádherné kotečky a boudičky vypadají jako po nájezdu divokých opic. Nevím, co se jí nelíbí. Boudičky máme hezky dokulata okousané, aby se nám tam lépe spalo. Spíš by nás měla chválit, jak pečujeme o čistotu. Umíme si sami vyprášit koberečky, někdy se nám stane, že se nějaký trošku roztrhne… ale na krajích umíme vyrobit nádherné dlouhé třásně. Jo a Xaver, ten umí udělat parádní podestýlku. Z ubrusů a ručníků, co dostáváme na ležení, dokáže naškubat malinkaté čtverečky. No je to úžasné! To se musím ještě naučit. Xavin je vůbec kabrňák! Když byl mladší, celou boudu dokázal rozštípat na třísky. Říkal, že poctivě pracoval každou noc. No a pak, že nejsme pracovní plemeno. Sice páníček postavil novou, ale ta už taky bere za své… a údajně už ani žádnou další nedostaneme
a budeme jako bezdomovci a klidně si můžeme spát na dlažbě a dělat si ostudu. Jako by někoho zajímaly naše boudy!
Na jaře děláme velký úklid našich hříbků. A letos byla obzvlášť dlouze zasněžená zima, takže se nám jich na zahradě urodilo. Oni se dost špatně sbírají v zamrzlém sněhu, když roztaje, panička vezme hrábě a shrabe je. No řekněte… a my jsme prý čuňata! My ji pozorujeme z dálky vleže, samojed by se za ni styděl, fuj, jak se v „nich“ přehrabuje hráběmi. Nejhůř naše hříbky snáší páník. Je na něj srandovní pohled, když se tak brodí mezi nimi, hudruje, že čeho se to dožil, slalomovat mezi hovny. Holt, 5 samíků x min. 2 hříbky denně x zhruba 60 dnů =…. Vypadá jako čáp, jak tam tak stojí na jedné noze a přemýšlí, kam šlápnout. Jooo páníčku, a to my máme čtyři nohy!
A dohromady 20 nohou taky něco naběhá. Už jsme vyfasovali hřištní zátěžovou trávu a budeme sít. Jen musím říct Esterce, aby ta semínka nechala na pokoji, vloni snědla na posezení celou kilovku.
Ale s tím okusováním zase nejsme tak nejhorší. Jedna má samojedí kámoška doma okusuje páníčkovi blinkry na autě… to jsme zatím ještě nezkoušeli, ale na vozíku umíme ukousnout kábl na jeden zákus. Minule jsme to vzali i na sousedčiným vozíku, když si ho k nám uschovala. Esťa ještě pro jistotu vykousla zadní světlo. Blinkry jsme tam nechali. Myslím, že jsme docela shovívaví a vychovaní samojedi. Těžko bych si vzpomněl na něco, co jsme si zuby neoznačili.
Zdrháte? My už ne. Vyprávěla mi Beauty, jak kdysi zdrhali. Ona uměla dokonale rozplést pletivo… si páníci mysleli, že polezou přes 1,5 metr vysoký plot. Dírou to šlo lépe… Chodili ve třech, Angie, Xavin a Beauty. Největší zábava byla se slepicemi. Už měli obšlápnuté všechny slepice v okolí, panička pak jen jezdila autem a poslouchala, kde nejvíce kdákají. Jednou našli jeden bezva kurník s voliérou. Slepice tam byly zavřené. Beauty se do něj protlačila dírou a to vám prý bylo rošambo! Slepice lítaly, chlupy lítaly, no neskutečná zábava! Překazila to panička, rudá vzteky si to přifrčela v autě. Zvláštní, už tenkrát měla v oblibě nazouváky. Angie slípky naháněla po zahradě, Xavin na ně štěkal přes voliéru. Beauty byla absolutně hluchá, panička za ní musela do voliéry. Tak nevím, ale myslím, že my rozhodně nejsme ta největší čuňata. Beauty byla v pohodě, ale panička se se svými kily bořila do nánosu kuřinců, občas jí zůstala zabořená i pantofle. Řvala na Beauty, Xaver přes pletivo na paničku, Angie na zahradě na slepice a paní domácí omdlívala… Nejhorší, když se chtěla v té voliéře chytnout, aby nespadla… všude kuřince… Nakonec se jí podařilo těma zapatlanýma rukama Beauty chytnout a posadit do auta. Pak ještě hulákala na Angie a Xavina, paní domácí slíbila, že vše zaplatí a všichni jeli domů. Xaver si při té vzpomínce dodnes drží nos, prý obě smrděly jak tchoř.
My jsme občas taky utekli, brankou. Ale páníci na to vždycky hned přišli, v okolí nás každý zná, takže páníkům hned žhavili telefony. Měli jsme to vymakané, když jsme napoprvé poslechli a nastoupili bez problému do auta, ani se na nás nezlobili. Trochu sice hudrovali, když jsme se rozdělili. To pak museli lítat všude možně, než nás sesbírali. Jednou jsme vlítli nějakým dětem do bazénu. Jééé no to byl taky príma výlet. I tam nás našli.
Dva z nás taky byli i v zahraničí. Sami. Páník opravoval před brankou auto a nechal ji pootevřenou. Měl hlavu strčenou v motoru, Xavin s Esterkou toho hned využili. My jsme to už nestihli, páník branku zabouchnul. Ani jsme neštěkali, abychom neprozradili, že utekli. Páníček odjel spokojeně do práce. Najednou přijel nějaký pán, divně mluvil a prý, že paničce utekli psi. Ona, že ne, že je má všechny doma. Ve chvíli, kdy pán řekl, že dva běhají ve vesnici v Polsku se i ona dopočítala a docvaklo jí to. Páníček Xava s Esťou přivezl domů, ani nenadával, jen nemohl pochopit, že zrovna jemu mohli utéci. Když už jsme totiž zdrhli, tak to byla vždycky chyba paničky, ona při vynášení odpadků do popelnice zásadně nezavírá branku. Ale teď jsme už vychovaní, za plot nesmíme strčit ani čumák

Život se samojedy aneb když jich pět zdrhne

Jaký je život se samojedy všichni z nás poznají. Jsou to milí, milující, inteligentní, krásní pejskové. Dlouholetí majitelé vědí, že samojedi jsou i rozmazlení, vychytralí až vyčůraní a jejich bělostná srst se během krátké chvíle v daném prostředí dokáže proměnit na černohnědý blíže neidentifikovatelný materiál, v lepším případě zdobený bodláčím a šlahouny z ostružin. Někteří z našich hafulí dokonce za deštivého počasí vytahovali se země žížaly (rozuměj dešťovky) a váleli se po nich. Ty se jim přichytily na srst… Nebudu popisovat ruční vytahování napůl vysušených žížal z mokré zablácené samojedí srsti…
A letošní zima… Ano, byla dlouhá, pro milovníky zimy ideální, pro naše samojedy také. Nám, běhajícím s lopatami a košťaty i několikrát denně, však již tak veselá nepřišla. Vždyť sníh, běhání v něm, rošťačení, strkání čumáčku do sněhu, to je určitě pro většinu samojedíků ideálně strávený čas. Ale zima skončila, přesněji, sníh roztál a na naší zahradě vyrostly … hříbky. Zahrada jimi byla doslova posetá. Zkoušela jsem vyčíslit počet. Množství hříbků, které vyprodukuje 5 samojedíků a ze začátku zimy i 8 štěňátek, bylo opravdu, hmmm, obrovské. U nás byl sníh přes 2 měsíce, vysoká zmrzlá vrstva sněhu, ve které se hříbky opravdu těžko sbíraly. Takže teď, jak na ně. Ručně? Lopatou? Nakonec vyhrály hrábě. Před zraky sousedů jsem se po zahradě vrtěla s hráběmi, jako bych hrabala zahradu, tedy suchou trávu. Ve skutečnosti jsem zápasila s hříbky, které jaksi přischly k suché trávě nebo k hlíně. Naše Pětka ležela volně hozená kolem a koukala na mě s výrazem: „Fuj, ty prase, ty se ňouráš v našich hovinách! To si máme od tebe brát večeři?“
Dobrý, zahrada vypadala opět docela slušně

Tuhé zimě neodolala ani naše branka, u která jaksi zchátralo kování a jednou se nám stalo, že se nedovřela. My jsme na to nepřišli, naši samojedíci ano. Když se mě soused ptal, jestli nám neutekli psi, s jistotou jsem tvrdila, že ne. On na to: „ Aha, já jen, že tamhle běželo pět bílých psů.“ U branky se v tu chvíli nikdo nemotal a bylo jasné, že to byla naše Pětka. Naštěstí 8 letý syn Nikolásek už byl doma ze školy, takže mohl hlídat toho mladšího. Manžel doma nebyl. Jak jsem byla v manželových gumových pantoflích, o 7 čísel větších, hodila jsem na sebe Nikoláskovu bundu, nastartovala auto a fičela. Merci jsem našla za cestou, jak se rýpala v hnoji u cesty a Xaver právě dobíhal z druhé strany. Tak dva bych měla. Jelikož jsem měla své auto tzv. bez kufru, musela jsem je nacpat na zadní sedačky, což oni rezolutně odmítli. Na dalekém kopci jsem zahlídla něco nemotorného a velkého, to se řítil Canny. Naštěstí na zavolání poslechnul.Takže jsem nechala auto nastartované u cesty, a v gumových dětských lyžích na mých nohou jsem běžela se psy domů. Canny nás doběhl u branky. Naštěstí mě napadlo, že bych se mohla alespoň přezout do svých botasek. Teď ještě ty dvě babiny. Esterku jsem našla bahnit se v rýpaništi po divokých prasatech asi 1 km od domova. Ta viděla můj rudý obličej a bez mluvení nastoupila mezi zadní sedačky. Doma jsem ji vysadila a dvakrát bez omezení rychlosti objela Vidnavu, hlavně slepičárny. Nic. Jela jsem se mrknout domů, jestli se Beauty už nevrátila. Kluci od sousedů na mě už kývali, že primadona Beauty se uráčila sama se dobrovolně vrátit.
O podobné neplánované útěky u nás není nouze. Vždy se jedná o naši nepozornost a nedovřenou branku… nejčastěji to bývá, když se balíme na nějakou výstavu nebo výlet. Při nošení věcí do auta naše hafule přesně odhadnou moment, kdy je nejvhodnější zdrhnout. A věřte, že projdou kolem vás, tak jak máte hlavu narvanou v kufru a přerovnáváte tašky, vy neslyšíte ani jejich drápky na chodníku, jak lehce našlapují. Naštěstí sousedovic psi z dálky hlásí útěk našich bambulí. Doufáme jen, že do budoucnosti můžeme zavolat: Útěkům nezdar!

Rose

Po nějaké době, kdy naší smečku opustila Beautyška a z Pětky se stala osiřelá Čtyřka, která začala pomalu a jistě lenošit, a ze které se vytratila jiskra mládí a hlavně, ze které se vytratil temperament a pohyb, začali jsme s manželem uvažovat, že si pořídíme chybějící článek do naší smečky. Kdyby hafule měly jen trochu tušení, co na ně chystáme a čím je chceme vyrušit z jejich poflakování a jak chceme narušit jejich hierarchii, asi by vzaly nohy na ramena. V srpnu jsme si přivezli malou Rose. Malou postavou, teda ze začátku, velkou rozumem, nebo spíše nerozumem…??? … no prostě na blbosti měla hlavu jako slon!
Asi manžel věděl, proč na výběr jména Rose reagoval slovy: „Rose?... to se mi na ni bude špatně hulákat: Rose nes.. mě!!!“

Ze začátku jsem si říkala, že aspoň na vlastní kůži vyzkouším všechny své rady, které dávám novým majitelům našich štěňátek ohledně výchovy a výživy. Přála jsem si velmi temperamentní fenku plnou života a energie… Neměla jsem ani ponětí, jak doslova se mi mé přání vyplnilo! Naše zlatíčko Rose je rozjetý tank na bitevním poli, květiny před ní utíkají stranou, tráva se dobrovolně obrací vzhůru kořeny, květináče se předem vzdávají svého života… A když přišla na to, že na zadních se to lépe táhne a lépe na všechno dosáhne, mizelo postupně v jejích útrobách vše do výšky 1 metru. A podle jejího neutuchajícího temperamentu a stále rostoucí chuti pracovat, bude hůř…
Při vycházení ze dveří musíme zaujmout pevný postoj s nohama pevně přichycenýma na zemi, ideální je i držet se rukama něčeho pevného… Rose se řítí stylem přední nohy vzadu za zadkem, zadní nohy dosahující až před čumák, hlava natažená s pootevřenou čuňkou a vyceněnými zuby, uši plandající kolem celé hlavy, srst potažená „co zahrada dala v kombinaci létajícího strýčka Fida a zdrhající kreslené myši Jerryho… každopádně toto její vítací gesto končí obrovským nárazem do nohou, jelikož při svém nekontrolovatelném letu nestíhá nahodit brzdy… Zatím jsme její vítání vždy přežili, někdy „jen“ s otisknutými zuby v lýtku

Pravda je, že je velmi chytrá. Povely Fuj! Nesmíš! Zůstaň! Pusť! Neštěkej! zvládla za 3 dny. Pravda je i to, že jsme 3 dny nedělali nic jiného, než používali tyto povely. Vybíhání z branky, vbíhání s kopami bláta na tlapkách do obýváku, žvýkání nežádoucích předmětů se odnaučila bleskurychle.
Jestli naše hafule jsou ohledně krmení vysavači a sníst večeři jídla jim trvá 15 vteřin, Rose je totální turbovysavač a nenasyta. Jídlo si doslova vyštěkává, kdy si sedne na jídelní místo a štěká, leží a předvádí podvyživeného psa, hází buldočí hladové oči tak dlouho, dokud nedostane svou porci… to se opakuje 3x denně… už teď uvažuji o méně tučnějších granulích a snížením dávek na dvě jídla
Nějakými podpůrnými rozmazlovacími prostředky jako jsou kousky masa, konzervy, piškotu či tvarohu v granulích se absolutně nezaobírá, konzumuje je suché, vitamíny a odčervovací tablety rovnou z dlaně. Zdatně ve výšce dohání své dospělé kolegyně, dostala přezdívku Žirafka.
Žirafa Rose je také šíleně rychlá a v odcizování věcí dvojnásobně. Jestli jsme měli s manželem obavy, že naše rozhodnutí vymalovat kompletně domek, bylo neuvážené z hlediska dvou našich aktivních dětí, práce za pomoci Rose byla totálně nemožná. Byli jsme zbaveni možnosti odložit si štětku byť na 1 vteřinu! Ponechat volně stát kýbl s barvou či disperzí, za její asistence nebylo možné najít metr, igelitové plachy, smetáček, lopatku, molitanové válečky manžel kupoval pro jistotu hned po dvou kusech.
Nejsme zastánci trestů jako zavírání psa kdekoliv nebo fyzických, byť okamžitě po činu. Jsou absolutně neúčinné, odcizí psa od svého pána a podle vyjádření těch, kteří to vyzkoušeli, vůbec nevedou k nápravě či žádoucí změně v chování psa.
No ale jak naši žirafu Rose vychovat? Ničením věcí jsme se snažili zabránit tím, že po naší zahradě bylo dostatek hraček plyšových (těch byla opravdu velká spotřeba), plnících, dřevěných v podobě haluzí, kořenů, polínek, dále se nám po zahradě válí vyvařené hovězí kostí, sušené kosti apod. Při výchově hodně používáme náš hlas, kdy stačí změna intonace a pes zareaguje. Je fakt, že dle hlasového rozpětí by mě mohli angažovat do filmu o indiánech jako náčelníka. Mám jednu vychytávku, v případě nutnosti okamžité reakce bělobek, ze sebe vystřelím vulgarismus. Používám je velmi výjimečně, proto hafule vždy zůstanou oněmělí v šoku a úžasu, co jsem to vyplodila za povel, mimochodem, tak jako sousedi, jelikož tímhle stylem ječím většinou ze střešního okna, a kupodivu na „povel“ zareaguji… hafule. Sousedi asi také, ale nechtěla bych slyšet jejich reakce. Někdy je nutné plácnutí, aby si vůbec hafík uvědomil, že stojím za ním a vyplivnul z úst rozkousanou rozdvojku do elektriky. Díky tomu, že naše hafule bývají doma samotné jen výjimečně, se i Rose dala postupně vychovat a civilizovat

Na naší velké a velmi členité zahradě s rušným děním za ploty, měla Rose opravdu skvělé podmínky k socializaci a zřejmě tak chtěla činit i mimouškům, 4 klučíkům, které jsme v té době měli. Se štěňátky si nejen hrála a učila je, kde, co a jak zničit, ale především jí sloužila jako lovná zvěř a pokud už naše dospělá smečka ležela na zádech s žalostným výrazem v očích, abychom je té „vichřice“ zbavili, Rose si dokonale vystačila s malými štěňousky. No ne že by jim to zrovna vadilo, byli nadšení z bojové hry a z pustošení životního prostředí. Upřímně lituji všechny, kteří si naše „K“ kluky vybrali. Rozhodně pocitem strachu, bojácnosti nebo zbabělosti určitě trpět v nových domovech nebudou

Asi největší obavy jsem měla z reakce manžela na pubertu Rose… přeci jen si už tolik let přeje nádhernou zahradu s keři a květinami… místo toho seškrabuje hovina z bot a boří se do děr… avšak Rose si i jeho tak nějak omotala a nad jejími neskutečnými kousky přivírá oči. To ještě netuší, že máme rozkousané káblí
ky od vánočních světýlek…

Samojed – polštář, rohožka nebo anděl s ďáblem v těle?

Občas procházím všechny, kterých jsme se zúčastnili, výstavy, závody, a tak mě napadá soutěž s názvem „Co všechno náš samojed sežral?“ (omlouvám se za ten výraz, ale momentálně se mi vybavuje jen slabé procento toho, co sežrali a o jídle nebo jedení se rozhodně mluvit nedá) nebo „Nejzajímavější obsah samojedího žaludku“ a asi ve finále bych soutěž nazvala „Čí páníček toho nejvíc snese!“
Pro začátek bych mohla dát motivaci. Žaludky bělouškům sice nerentgenujeme, ale při mizení věcí a následně sbírání boboušů po zahradě v tom máme naprosto jasno!

Nebudu začínat věcmi, jako je okusování stromků, pojídání dřeva nejlépe ztrouchnivělého porostlého houbami, okusování šlapek u kola, sedátek (v létě jich u nás padlo 7!!! to máme jen 2 kola!!!), blatníků… to všechno je naprosto normální a pokud to Váš samojed nedělá, tak je divný anebo celodenně zavřený v kotci nebo někde ve výběhu nebo vycapený na gauči. Ale je pravda, že i doma se toho dá zničit požehnaně, že jo, vy naši miláčkové a drahouškové!!!???
Letos nás venkovní výzdoba stála 4 náhradní světýlka, což Rose ještě zakončila rozkousaným káblem na elektriku (několik rozdvojek již poničila dříve, to ani zmiňovat nebudu). Ona je nezničitelná, takže se ani nezatěžuji si dělat starosti, co kdyby tam byl proud. U nás neřešíme okousané zapomenuté nářadí nebo hračky, minule sfutrovala násadu od kladiva… jen mě překvapilo, že nechala ten kovový konec.
Dát našim bělouškům pelíšky, deky nebo snad hračky znamená vzít si za 1 hodinu kyblík a sbírat rozcupované zbytky… takže naše Pětka se baví starým vyřazeným oblečením, různě zauzlovaným do sebe. Na hraní dostávají plastové kyblíky nebo velké krabice, s čímž se ohromně běhá kolem domku! Smetáky, metly, lopatky, dětské hračky všeho druhu, ohryzaná trampolína… neřešíme… nebo spíš řešíme, ale nevyřešíme! Nejraději mají haluze, polena a rohožky, z těch už bychom měli slušnou výstavu. No a jak výborně se našim ušatým torpédům lítá s ubrusem na hlavě po celé zahradě! To vědí jen naši samoušci a sousedi! Několik let zpátky pobíhali po zahradě s podprsenkami, proto již věším prádlo na balkóně.
Vytahané stromečky z květináčů a kořeny vytřepané a zkrácené tak důkladně, že na další život už nemají šanci ani když jsou bělouši chyceni při činu a stromek opětovně zasazen. A k tomu samozřejmě patří i vyhrabaná hlína z květináče… ono totiž na dně přes půl metru hlubokého květináče je vždy něco zajímavého! Zajímavě se pak i hlína vyhrabuje z vymývané dlažby. Ideální je vyhrabat květináč v noci, což je nezjistitelné a přijít na to ráno, kdy je hlína do dlažby jaksepatří „vmrznutá“ a zaťapkaná. Xaverovi prošlo útrobami za 12 let života vše možné i nemožné od plastu nejrůznější tvrdosti a špičatosti, molitanu, provazů, textilu… kolíčky na prádlo, co mi spadnou z balkonu polyká na počkání… a vše vždy vyšlo předkem nebo zadkem ven. To jen potvrzuje účinnost jehlového reflexu žaludku a střev u psů. Laicky řečeno, když si pes stěny žaludku, střev a celkově i peristaltiku vycvičí hned od mládí, reflex nabude na síle a je jen minimální riziko, že by se zažívací ústrojí nevypořádalo s ostrými či jinými nežádoucími předměty.
Posledním kouskem Rose byl Infadolan, pro neznalé mast na hojení ran v kovové tubě. A jestli si někteří myslí, že si snad dala práci mast vymačkat, jsou vysoce na omylu, sežrala ji i s tubou… a paradoxně náš plastožrout nechal jen vršek z umělé hmoty a kousek tuby, na kterém byl našroubován, abych jako viděla, že fakt nemá smysl tu tubu hledat. Říkáte si, že se jí mohlo něco stát… myslím, že i stalo… pak hodinu lítala kolem domku, skákala po ostatních, štěkala jako zběsilá, rozházela hromadu se dřevem…anebo nestalo? Vlastně… vždyť toto je její normální chování… Manžel s ní chtěl jet dokonce starostlivě na veterinu, což mě velmi příjemně dojalo, jelikož od něj má Rose za své skopičiny celkem často u dveří nachystaný sbalený kufr zpět do Švýcarska

No prostě samouškové jsou nejlepší!!!! Miluji jejich temperament, schopnost přemýšlet, rozhodovat se. Jejich vynalézavost nezná mezí, jejich výmluvná gesta nemají hranice, pokud k tomu tedy mají prostor a vhodné „životní prostředí“. Lotrovinám a samojedíkům zdar!!!