O BEAUTY by se daly napsat romány, a to v době, kdy jsou tyto řádky psány, jí je necelý rok. Abychom trochu oživili krev samojedů v Čechách, naplánovali jsme si krytí v Dánsku s tím, že si necháme fenečku. Narodily se nám hned čtyři, takže bylo z čeho vybírat. Samozřejmě jsme si chtěli nechat tu nej... Když se díváme zpátky, je nám jasné, že se rozhodla u nás zůstat už v bříšku Angie, a to bez ohledu na to, jestli si ji vybereme nebo ne. Narodila se jako poslední, sama bez pomoci, byla největší. Strašně ráda se mazlila, což jí vydrželo dodnes, a nejlépe se cítila v lidských dlaních. Neustále se dožadovala hlazení a mazlení. Ve 4. týdnu ji ostatní sourozenci začali váhově předbíhat a postupně se z Beauty stalo nejmenší štěňátko. Tím bylo rozhodnuto, že si jí nemůžeme nechat, jelikož jsme chtěli fenečku velkou a mohutnou. Jenže naše Beauty byla jiného názoru. Pokud se někdo z nás objevil na zahradě, jako první byla u něj a vyskakovala, abychom ji ihned pohladili. Začínala nám přirůstat k srdci, což jsme se ve skutečnosti snažili popřít. V 10. týdnech, kdy si přijeli vybrat noví páníčci fenečku, jsme jim dokonce Beauty podstrkovali (abychom se té malinké fenečky zbavili), jenže ona jako by to tušila, lehla si pod stůl a ani se nehnula, dělala mrtvého brouka. Po celou dobu návštěvy nevystrčila ani čumáček. Nakonec jsme si nechali ji a ještě jednu velkou fenku. Ať jsme si říkali "chceme VELKOU, chceme VELKOU ...", jak jsme si říkali, Beauty vyhrála a nyní se nám mstí zato, že jsme o ní pochybovali. Za svůj první rok života nám stihla kompletně přehrabat zahradu, už jsme si nechali dovézt vlečku hlíny na ty její díry. Měla období, kdy se naučila podlézat plot (samozřejmě Angie s Xavíkem to rychle pochytili od ní) a ohromnou zábavou pro ní byla kuřata u sousedů. Na jeden zátah jich stihla zlikvidovat hned 20. Jelikož si potom už nebylo s čím hrát, přešla na slepice, nepřežili 3. Největší zálibou je zavlažovací hadice se stříkající vodou. Pramen vody honí tak dlouho dokud není promočená až na kůži. Angie i Xaver se před vodou raději schovávají, a plavat v rybníku je člověk donutí jen vhozeným piškotem. Beauty když poprvé uviděla řeku, neváhala a skočila do splavu, a v pohodě přeplavala na druhou stranu. My jsme samozřejmě trnuli hrůzou, jestli ji ještě někdy uvidíme. Dokonce při prvním koupání ve vaně, před výstavou, si klidně lehla do vany na záda, převalovala se a nechala se drhnout šamponem. Také miluje když prší. Zatímco Angie s Xavíkem jsou schovaní, ona chodí po dešti a vymýšlí lumpačiny. Minule přišla na to, že z rýny teče voda na zem. Vyhrabala si tam velkou díru, do které jí natekla voda a ona se v tom potom vyvalovala jako slon v bahně. Když jsme ji uviděli s tím krunýřem z bahna, došla nám slova. To přece nemůže být čistotný bílý usměvavý medvídek samojed. Asi je zbytečné psát o desítkách rozkousaných hraček Nikoláska, o okousaných a polámaných stromcích a keřích. Dokonce nám i naši první úrodu jablek posbírala a zbaštila. Jenže člověk ji nemůže ani potrestat, jelikož je strašně přítulná, milá, mazlivá. Dokáže hlavou odstrčit Angie i Xavera a protlačit se pro pohlazení. Anebo je tak vypečená...? Jedno se jí musí nechat, máme výčitky svědomí, že jsme ji jako štěňátko chtěli dát pryč, takže jí denně říkáme " Bjutyško, ty jsi naše sluníčko, hned po narození jsme věděli, že si tě necháme, my tě máme rádi." Nevíme, jestli nám věří nebo ne, ale je pravda, že si v našich srdcích dokázala vybojovat docela slušné postavení, a jsme moc rádi, že jsme si nechali právě ji, anebo přesněji, že si nás právě ona vybrala. V červnu v roce 2011 nás opustila naše milovaná Beautyška... těžko lze vyjádřit slovy tu bolest... snad jen útěchou pro nás může být, že si ji k sobě zavolala maminka Angie..♥ Je velmi těžké loučit se s našimi nejbližšími a nemožné zapomenout... Po odchodu Beautynky jsem velmi vážně přemýšlela o ukončení chovu. S odchodem každého našeho chlupatého člena rodiny ztrácím kus svého srdce... Nevím, kolik člověk dokáže snést, vydržet... Snad čas může trochu zmírnit bolest... Naše Pětka byla opět osiřelá... Avšak naši bílí lumpové mě neustále přesvědčují o tom, že rozdávat lásku, úsměv a radost prostřednictvím malých chlupatých kuliček opravdu stojí za to a stojí za to se věnovat chovu tohoto výjimečného plemene ♥