Samojed - lovec aneb Proč se na zahradě objevila kachna?

Našim mazlíčkům odpustíme cokoliv. Rozkousané boty, v případě našich samíků "sežrané" boty; vyhrabané díry, v našem případě vojenské zákopy; okousané stromky, v našem případě kompletně sklizenou úrodu ovoce; v současnosti, co k nám přibyla Merci, jsou to rozkousané plastové květináče - všechny, rozkousané ručky u jízdního kola včetně sedadla a blatníků, hadičky u mopedu, agáve (velký kaktus), rohožky, prostě vše dřevěné i plastové mizí v jejich útrobách.
Ale jednou jsem se fakt rozčílila, že jsem musela svítit na metry daleko. Naši samojedi měli jedno období tzv. utíkací. Beauty dokázala rozplést pletivo tak dokonale, že během 5 minut byli fuč. Nějaký čas nám trvalo, než se nám podařilo oplotit celou zahradu "karisítěmi" a jelikož jsme nechtěli hafulky někam zavírat, chodila jsem je co 5 minut kontrolovat, jsou-li na zahradě přítomni či nejsou-li přítomni.
Jednou jsem zase takhle šla na kontrolu, byla už tma něco po desáté, na sobě jsem měla "sexovní" noční košili. Hvízdnu - nic, zavolám - nic, kouknu za první roh domku -nic, kouknu z druhého rohu - nic, to už jsem měla adrenalin po kolena, tak jdu kouknout za třetí roh - kachna. Otočím se zpátky, protřu si oči (na zahradu dopadá pouliční světlo, takže trochu vidět přeci jen je), kouknu znova - opět kachna. Bylo mi naprosto jasné, že, kde je kachna rozkošně se batolící po zahradě, rozhodně nemohou být naši samojedi. Adrenalin stoupl k pasu.

Pokud si tedy po zahradě vykračuje kachna, která si přelétnutím plotu určitě minimálně zachránila kožich, tedy peří, jsou naši samojedi za 1,5 m vysokými tújemi a 1,5 vysokým plotem u sousedů a zřejmě si hrají s ostatními kachnami na honěnou.

Nastartovala jsem své nohy poháněné adrenalinem, nevím jak, hopsla jsem do tújí, a už vůbec netuším, jak jsem se dostala přes plot, ale byli tam. Naši samíci i kachny. Oni byli ohromně nadšení (teda samíci, kachny byly ohromně ožužlané), že mě vidí a jak se tak naproti mě řítili tmou, postupně jsem je pochytala a po jednom je přehazovala přes plot. Ani jsem netušila, že mám takovou sílu v rukách. Byla jsem hooooooodně vulgární, některé vulgarizmy jsem dokonce použila poprvé v životě. Adrenalin se mě sršel ušima, musela jsem v té sousedovic zahradě svítit jako žárovka, ale přesto jsem i při přehazování myslela na zdraví hafulí a spíše než přehazovala, jsem je spouštěla do tújí. A když jsem viděla, že se na druhé straně zase v pohodě smějí a vrtí ocasem, rozhodně mě zlost neopouštěla, a to ještě ten náš Pipin Xaver na mě hulákal, ať rychle slezu z toho plotu, aby mě neviděli sousedi! Čím víc jsem na něj řvala, aby přestal štěkat, tím víc jeho hlas přidával na síle. No, sousedi se fakt museli bavit! Když byli zase všichni na domácí půdě, vyšla odkudsi ze tmy ona kachna, na kterou jsem úplně zapomněla. Asi byla postižená nebo slepá, protože normální kachna by se rozhodně nebatolila proti čtyřem načepýřeným samojedům. Jelikož jsem nechtěla, aby nám peří lítalo po zahradě, spěchala jsem rychle přes plot zpátky. Jenže jsem nedala pozor a noční košile se mi zachytla za plot. Takže jsem visela na plotě jako trouba s nohama ve vzduchu, na psy jsem řvala jako kráva: "Mazejte na místo"!, což mělo znamenat nechte tu pitomou kačenu na pokoji! Nevím z jakého důvodu poslechli, asi jim mě bylo líto, jak si tak visím na tom plotě po tmě, sama a opuštěná a řvoucí z plna hrdla, a prostě šli na místo. Nějak se mi podařilo roztrhnout košili, samozřejmě pak následoval nekontrolovatelný pád do tújí, a po chvíli jsem se celá rozdrápaná a poškrábaná, stále však plná adrenalinu, tudíž řvoucí, vyškrábala z tújí. Hafule jsem zavřela a teď, co s kačenou. Můj adrenalinem vymytý a tújemi poškrábaný mozek napadlo, kachnu chytit. Blbost, samozřejmě. Chvíli jsme se honily po zahradě, myslím, že pokud někdo z protějších paneláků zrovna koukal z okna, bylo to lepší než se koukat na Mr.Beana. Kachna vždycky poodlétla a provokativně se otočila, jestli to strašidlo v roztrhané noční košili za ní ještě běží. Běželo. Hafule mi svým štěkotem hlasitě, podotýkám velmi hlasitě, fandily (už jsem na ně ani neřvala, aby byly zticha, došel mi dech i hlasivky). Nakonec se mi však podařilo zahnat kachnu přes plot na cestu.

Musela jsem ještě opravit rozpletený plot, kudy samíci utekli a naprosto vyčerpaná jsem šla spát.
Ráno jsem viděla souseda, jak chodí po cestě a ... samozřejmě jsem to věděla... hledá chybějící kachnu. A jelikož jsem už měla odpočinutý mozek, hned mě napadlo, že ho předběhnu. Vyšla jsem ven a zeptala se, jestli náhodou nehledá kachnu, že se tady před chvílí jedna procházela. Soused na to, že ano, hledá: "Blbá kachna, musím ji ostříhat křídla, pořád se snaží někam uletět." Jo, chudák, kdyby věděl, jaký útok jeho kachny v noci zažily!

Řekněte, nezažijeme my s těmi našimi bílými chlupáčky ty nejkrásnější zážitky?