Samojed vychovaný - je či není to možné?

V minulém zpravodaji jsem si dobře početl. Mohu konstatovat, že jako plemeno samojed rozhodně nevymřeme. Lidi jsou z nás hotoví, mají nás rádi a myslí si, jak zvládají naši výchovu. A my jim to samozřejmě nevymlouváme. Jsem se ani nepředstavil, jmenuji se Canny a je nás na zahradě pět samojedíků. Vlastně už čtyři, Beautyška odešla do nebíčka za maminkou Angie. Ale jako by byly obě mezi námi.
Zahradu máme celou pro sebe, občas se o ni podělíme se svými dvounohými kamarády. Panička sice říká, že to tam vypadá jako po pumovém útoku, při kterém chcípnul dinosaurus. No, trošku má pravdu, naše zahrada je samá díra a sem tam se válí nějaká ta kost. Na druhou stranu, když vidí ostatní zahrady, které jsou samý krtinec, tak si lebedí. My jsme všechny myši a krtky vyhnali, tudíž žádné hromádky. Možná si kamarádi říkáte, a co tedy lovíme? Samojed je přeci lovec… lovíme, nemějte strach, lovíme žížaly. Smějete se? Lovit žížaly není žádná legrace. Jakmile ji ucítím, začnu opatrně rozhrabovat hlínu, ale musíte hlínu pořádně odhazovat tlapou co nejdále, aby se díra zpátky nezasypala. Někdy jsou ty mršky hluboko a je třeba použít obě tlapky. Řeknu vám, to je radost, když ji objevíte na dně půlmetrové jámy! Představte si, že nejvíce žížal bývá přímo před domkem. Ty jsou navíc těsně pod povrchem, takže stačí hrábnout a je venku! Je fakt, že letos to nás anglický trávník asi nerozchodí, žížal se urodilo nějak mnoho… prý to tady máme rozryté jako od divokých prasat.
Prý ani nemůžeme nikoho pozvat na návštěvu, že to u nás vypadá příšerně. Páníček říká, že se vždycky strašně těšil, jak budeme mít nádherně zatravněnou zahradu s květinami a stromečky... teď má radost z toho, když se mu podaří bezpečně ji přejít a nešlápnout přitom do exkrementu. Nám se ale naše zahrada líbí Někdy některý z nás hodí hovino na zakázané místo. Panička "to" pak musí posbírat. Je fakt, že občas si "toho" nevšimne a šlápne na "to". Ona většinou chodí v takových pantoflích, takže jak tak v "tom" stojí, sjede jí občas noha a skončí v "tom" i s ponožkou. No řekněte, když nás to chytne… přeci nepoletíme dozadu do zahrady na WC. Šupneme to třeba pod houpačky… Panička se zlobí, že prý jsme čuňata, jestli nevíme, kam se chodí na WC, ale máme ji rádi Vždycky za ní přijdu a jak tak dřepí a sbírá, dám ji packu na ramena. Než se stihne postavit, dám ji tam i druhou a přiběhne Merci, skočí na ni zepředu. Někdy ji překotíme až na zem. Při zvedání z ní nejdříve opadá kýbl bláta, který jsme měli na tlapkách a pak hudruje, prý ať si vezmeme příklad z ostatních, že oni po nikom neskáčí. No to by se divila, když k nám přijde návštěva, teda pokud najde odvahu k nám přijít, tak ostatní skáčí o sto šest a Beauty ještě drze strkala hlavu do tašek a do kapes. U nás to návštěvy nemají jednoduché, než se proderou přes nás, jsou většinou samý chlup. A co teprve, když prší! Mohli bychom jim udělovat medaile "Za statečnost". Obdivuji ty, kteří se k nám vrátí i podruhé.
Panička taky říká, že naše dva nádherné kotečky a boudičky vypadají jako po nájezdu divokých opic. Nevím, co se jí nelíbí. Boudičky máme hezky dokulata okousané, aby se nám tam lépe spalo. Spíš by nás měla chválit, jak pečujeme o čistotu. Umíme si sami vyprášit koberečky, někdy se nám stane, že se nějaký trošku roztrhne… ale na krajích umíme vyrobit nádherné dlouhé třásně. Jo a Xaver, ten umí udělat parádní podestýlku. Z ubrusů a ručníků, co dostáváme na ležení, dokáže naškubat malinkaté čtverečky. No je to úžasné! To se musím ještě naučit. Xavin je vůbec kabrňák! Když byl mladší, celou boudu dokázal rozštípat na třísky. Říkal, že poctivě pracoval každou noc. No a pak, že nejsme pracovní plemeno. Sice páníček postavil novou, ale ta už taky bere za své… a údajně už ani žádnou další nedostaneme
a budeme jako bezdomovci a klidně si můžeme spát na dlažbě a dělat si ostudu. Jako by někoho zajímaly naše boudy!
Na jaře děláme velký úklid našich hříbků. A letos byla obzvlášť dlouze zasněžená zima, takže se nám jich na zahradě urodilo. Oni se dost špatně sbírají v zamrzlém sněhu, když roztaje, panička vezme hrábě a shrabe je. No řekněte… a my jsme prý čuňata! My ji pozorujeme z dálky vleže, samojed by se za ni styděl, fuj, jak se v "nich" přehrabuje hráběmi. Nejhůř naše hříbky snáší páník. Je na něj srandovní pohled, když se tak brodí mezi nimi, hudruje, že čeho se to dožil, slalomovat mezi hovny. Holt, 5 samíků x min. 2 hříbky denně x zhruba 60 dnů =…. Vypadá jako čáp, jak tam tak stojí na jedné noze a přemýšlí, kam šlápnout. Jooo páníčku, a to my máme čtyři nohy!
A dohromady 20 nohou taky něco naběhá. Už jsme vyfasovali hřištní zátěžovou trávu a budeme sít. Jen musím říct Esterce, aby ta semínka nechala na pokoji, vloni snědla na posezení celou kilovku.
Ale s tím okusováním zase nejsme tak nejhorší. Jedna má samojedí kámoška doma okusuje páníčkovi blinkry na autě… to jsme zatím ještě nezkoušeli, ale na vozíku umíme ukousnout kábl na jeden zákus. Minule jsme to vzali i na sousedčiným vozíku, když si ho k nám uschovala. Esťa ještě pro jistotu vykousla zadní světlo. Blinkry jsme tam nechali. Myslím, že jsme docela shovívaví a vychovaní samojedi. Těžko bych si vzpomněl na něco, co jsme si zuby neoznačili.
Zdrháte? My už ne. Vyprávěla mi Beauty, jak kdysi zdrhali. Ona uměla dokonale rozplést pletivo… si páníci mysleli, že polezou přes 1,5 metr vysoký plot. Dírou to šlo lépe… Chodili ve třech, Angie, Xavin a Beauty. Největší zábava byla se slepicemi. Už měli obšlápnuté všechny slepice v okolí, panička pak jen jezdila autem a poslouchala, kde nejvíce kdákají. Jednou našli jeden bezva kurník s voliérou. Slepice tam byly zavřené. Beauty se do něj protlačila dírou a to vám prý bylo rošambo! Slepice lítaly, chlupy lítaly, no neskutečná zábava! Překazila to panička, rudá vzteky si to přifrčela v autě. Zvláštní, už tenkrát měla v oblibě nazouváky. Angie slípky naháněla po zahradě, Xavin na ně štěkal přes voliéru. Beauty byla absolutně hluchá, panička za ní musela do voliéry. Tak nevím, ale myslím, že my rozhodně nejsme ta největší čuňata. Beauty byla v pohodě, ale panička se se svými kily bořila do nánosu kuřinců, občas jí zůstala zabořená i pantofle. Řvala na Beauty, Xaver přes pletivo na paničku, Angie na zahradě na slepice a paní domácí omdlívala… Nejhorší, když se chtěla v té voliéře chytnout, aby nespadla… všude kuřince… Nakonec se jí podařilo těma zapatlanýma rukama Beauty chytnout a posadit do auta. Pak ještě hulákala na Angie a Xavina, paní domácí slíbila, že vše zaplatí a všichni jeli domů. Xaver si při té vzpomínce dodnes drží nos, prý obě smrděly jak tchoř.
My jsme občas taky utekli, brankou. Ale páníci na to vždycky hned přišli, v okolí nás každý zná, takže páníkům hned žhavili telefony. Měli jsme to vymakané, když jsme napoprvé poslechli a nastoupili bez problému do auta, ani se na nás nezlobili. Trochu sice hudrovali, když jsme se rozdělili. To pak museli lítat všude možně, než nás sesbírali. Jednou jsme vlítli nějakým dětem do bazénu. Jééé no to byl taky príma výlet. I tam nás našli.
Dva z nás taky byli i v zahraničí. Sami. Páník opravoval před brankou auto a nechal ji pootevřenou. Měl hlavu strčenou v motoru, Xavin s Esterkou toho hned využili. My jsme to už nestihli, páník branku zabouchnul. Ani jsme neštěkali, abychom neprozradili, že utekli. Páníček odjel spokojeně do práce. Najednou přijel nějaký pán, divně mluvil a prý, že paničce utekli psi. Ona, že ne, že je má všechny doma. Ve chvíli, kdy pán řekl, že dva běhají ve vesnici v Polsku se i ona dopočítala a docvaklo jí to. Páníček Xava s Esťou přivezl domů, ani nenadával, jen nemohl pochopit, že zrovna jemu mohli utéci. Když už jsme totiž zdrhli, tak to byla vždycky chyba paničky, ona při vynášení odpadků do popelnice zásadně nezavírá branku. Ale teď jsme už vychovaní, za plot nesmíme strčit ani čumák