Samojed - pes zdrhací.

Jaký je život se samojedy všichni z nás poznají. Jsou to milí, milující, inteligentní, krásní pejskové. Dlouholetí majitelé vědí, že samojedi jsou i rozmazlení, vychytralí až vyčůraní a jejich bělostná srst se během krátké chvíle v daném prostředí dokáže proměnit na černohnědý blíže neidentifikovatelný materiál, v lepším případě zdobený bodláčím a šlahouny z ostružin. Někteří z našich hafulí dokonce za deštivého počasí vytahovali se země žížaly (rozuměj dešťovky) a váleli se po nich. Ty se jim přichytily na srst… Nebudu popisovat ruční vytahování napůl vysušených žížal z mokré zablácené samojedí srsti…

A letošní zima… Ano, byla dlouhá, pro milovníky zimy ideální, pro naše samojedy také. Nám, běhajícím s lopatami a košťaty i několikrát denně, však již tak veselá nepřišla. Vždyť sníh, běhání v něm, rošťačení, strkání čumáčku do sněhu, to je určitě pro většinu samojedíků ideálně strávený čas. Ale zima skončila, přesněji, sníh roztál a na naší zahradě vyrostly … hříbky. Zahrada jimi byla doslova posetá. Zkoušela jsem vyčíslit počet. Množství hříbků, které vyprodukuje 5 samojedíků a ze začátku zimy i 8 štěňátek, bylo opravdu, hmmm, obrovské. U nás byl sníh přes 2 měsíce, vysoká zmrzlá vrstva sněhu, ve které se hříbky opravdu těžko sbíraly. Takže teď, jak na ně. Ručně? Lopatou? Nakonec vyhrály hrábě. Před zraky sousedů jsem se po zahradě vrtěla s hráběmi, jako bych hrabala zahradu, tedy suchou trávu. Ve skutečnosti jsem zápasila s hříbky, které jaksi přischly k suché trávě nebo k hlíně. Naše Pětka ležela volně hozená kolem a koukala na mě s výrazem: "Fuj, ty prase, ty se ňouráš v našich hovinách! To si máme od tebe brát večeři?"

Dobrý, zahrada vypadala opět docela slušně.

Tuhé zimě neodolala ani naše branka, u která jaksi zchátralo kování a jednou se nám stalo, že se nedovřela. My jsme na to nepřišli, naši samojedíci ano. Když se mě soused ptal, jestli nám neutekli psi, s jistotou jsem tvrdila, že ne. On na to: " Aha, já jen, že tamhle běželo pět bílých psů." U branky se v tu chvíli nikdo nemotal a bylo jasné, že to byla naše Pětka. Naštěstí 8 letý syn Nikolásek už byl doma ze školy, takže mohl hlídat toho mladšího. Manžel doma nebyl. Jak jsem byla v manželových gumových pantoflích, o 7 čísel větších, hodila jsem na sebe Nikoláskovu bundu, nastartovala auto a fičela. Merci jsem našla za cestou, jak se rýpala v hnoji u cesty a Xaver právě dobíhal z druhé strany. Tak dva bych měla. Jelikož jsem měla své auto tzv. bez kufru, musela jsem je nacpat na zadní sedačky, což oni rezolutně odmítli. Na dalekém kopci jsem zahlídla něco nemotorného a velkého, to se řítil Canny. Naštěstí na zavolání poslechnul. Takže jsem nechala auto nastartované u cesty, a v gumových dětských lyžích na mých nohou jsem běžela se psy domů. Canny nás doběhl u branky. Naštěstí mě napadlo, že bych se mohla alespoň přezout do svých botasek. Teď ještě ty dvě babiny. Esterku jsem našla bahnit se v rýpaništi po divokých prasatech asi 1 km od domova. Ta viděla můj rudý obličej a bez mluvení nastoupila mezi zadní sedačky. Doma jsem ji vysadila a dvakrát bez omezení rychlosti objela Vidnavu, hlavně slepičárny. Nic. Jela jsem se mrknout domů, jestli se Beauty už nevrátila. Kluci od sousedů na mě už kývali, že primadona Beauty se uráčila sama se dobrovolně vrátit.

O podobné neplánované útěky u nás není nouze. Vždy se jedná o naši nepozornost a nedovřenou branku… nejčastěji to bývá, když se balíme na nějakou výstavu nebo výlet. Při nošení věcí do auta naše hafule přesně odhadnou moment, kdy je nejvhodnější zdrhnout. A věřte, že projdou kolem vás, tak jak máte hlavu narvanou v kufru a přerovnáváte tašky, vy neslyšíte ani jejich drápky na chodníku, jak lehce našlapují. Naštěstí sousedovic psi z dálky hlásí útěk našich bambulí. Doufáme jen, že do budoucnosti můžeme zavolat: Útěkům nezdar!