Xaver

V prosinci 2001 jsme si k Angie pořídili člověčího chlapečka Nikoláska. A jako správně potřeštěné pejskaře nás hned napadlo, že Angie je určitě smutno, jelikož náš veškerý volný čas už nepatřil jen jí, a tak k nám přišel ještě samojedí chlapeček Xaver. Xavík byl ... prostě Pipinek. Jeho smyslem života je - nebýt sám - . Od malinka je zvyklý na jakoukoliv společnost. Lidskou nebo psí. Vyrůstal vedle Angie a Nikoláska, za kterými by šel i na kraj světa. Miloval všechny lidi. Rád se předváděl na výstavách, vrtěl ocasem na posuzovatele (asi se je snažil ovlivnit) i na okolní hafany. Zbožňoval laskání, hlazení, mazlení, povídání. O samojedech se říká, že jsou úplatní. Xaver byl naprostý opak. Vždy si přiběhl pro pohlazení, vždycky nás přivítal u dveří, když jsme šli ven, a u branky, když jsme šli domů. Vůbec mu nezáleželo na tom, co máme v kapse. Prostě chtěl být s námi jen tak, zadarmo. Touto svou láskou k lidem se jeho hlídací schopnosti snižovaly na bod mrazu. Je pravda, že občas zaštěkal, ale většinou tuto funkci přenechával Angie. Ovšem pokud si chtěl vynutit pohlazení, dokázal štěkat nepřetržitě, dokud si jej někdo nevšimnul. Tato jeho vlastnost náramně vyhovovala Angie při prohledávání kapes. Xaver svým štěkáním, poskakováním a oblizováním dokonale odzbrojil horní polovinu člověka a Angie v klidu plnila svou funkci - prohledat spodní polovinu i s taškami♥